Oslovení a vizitky

4 minuty čtení

 

Oslovení

 Je velmi důležité, dáváme jím najevo vzájemný vztah, úctu, odlišujeme formální a neformální styk. Oslovení je obvykle prvním prostředkem kontaktu dvou osob. V oslovení je obsaženo nejen označení, ale i hodnocení našeho společníka. Oslovením vyjadřujeme i vztah vůči druhému, je velký rozdíl mezi oslovením ,,pane Nováku" a ,,Tomáši". Oslovením označujeme jeho identitu a na tu je každý hrdý. Spleteme-li nebo zkomolíme-li něčí jméno dopouštíme se velké netaktnosti, kterou nám postižený dlouho nezapomene. Na druhou stranu oslovení jménem je psychologicky velmi účinné a druhého člověka si tím okamžitě získáme. Například bývalý prezident USA, Bill Clinton, byl na jména opravdový talent.

 Oslovujeme tak, jak nám česká mluvnice ukládá, tedy pátým pádem a to i tehdy, kdy jméno zní trochu zkomoleně: Novák (Nováku), Langr (Langře), Stašek (Stašku), Mistr (Mistře), atd..

 

Co s tituly

 Oslovujeme obvykle tak, jak je nám dotyčný představen, případně tak, jak je uveden na vizitce. Pokud si tedy druhá osoba na vizitku uvádí titul, deklaruje nám tím, že titul má a užívá ho. Není ve zvyku oslovovat člověka s titulem bakalář ,,pane bakaláři", jakýkoliv vyšší titul už však ano. Pokud má člověk více titulů používáme ten nejvýše dosažený.

 

Titul/funkce

 Velmi často oslovujeme také funkcí: pane řediteli, paní poslankyně. Pokud má člověk jak titul, tak vysokou funkci, obvykle oslovujeme právě funkcí, například když je doktor zároveň ředitelem nemocnice, oslovujeme ho pane řediteli, jelikož doktorů je plná nemocnice.

 

Vykání/tykání

 Oslovení má několik stupňů důvěrnosti: Nejformálnější je vykání a užívání příjmení: pane Průcha. Přechodem k důvěrnějšímu oslovení je vykání, ale s užitím rodného jména: Michale, můžete mi ... . Nejosobnější je pak samotné tykání: Romane, pujdeš s námi?

 Tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba a teoreticky ho nelze odmítnout, stejně jako nataženou pravici. Nicméně se objeví situace, kdy se tykání může odmítnout, například když jsme na večírku a nadřízený přebere a začne každému nabízet tykání, je pak na nás, jak jsme taktní a vycítíme druhý den, zdali to nadřízený myslel vážně nebo ne. Podobně tomu může být mezi tchánem a zetěm. Na pracovišti nabízí tykání vždy náš šéf i přesto, že je mladší.

 

Vizitka

 Vizitku by jsme měli mít vždy po ruce, měla by obsahovat jméno a kontaktní údaje, pokud je vizitka firemní, tak i název společnosti a adresu. Do kontaktů řadíme hlavně email, mobilní telefon a ještě celkem často FAX. Design vizitky závisí na barvách firmy, případně se jedná o čistě subjektivní záležitost. Zadní strana vizitky by měla být prázdná, což ovšem často není. Prázdná proto, protože se na ni píší vzkazy, když ji přikládáme v nějaké situaci třeba narozeniny (Děkuji, PF, Hodně štěstí). Vizitku předáváme pokud někdo dá vizitku nám, jestliže hodláme s protějškem udržovat kontakt a vždy, když máme těžko zapamatovatelné jméno. 

 

Zdroj: Nová velká kniha etikety, Ladislav Špaček

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.